Obrázek: Oficiální přebal knihy

Tahle kniha se mi četla hrozně obtížně už od samého začátku. Už po prolistování a zjištění, že není psaná na kapitoly, se mi ani nechtěla číst. Ale jelikož (a to považuju za opravdové a snad jediné plus té knihy) má "jen" 183 stránek, řekl jsem si, že jí zkusím dát šanci.

Po celou dobu jsem měl velký problém se do příběhu dostat, některé pasáže jsem musel číst dvakrát, protože mi myšlenky prostě utíkaly pryč. Svět je příliš fantaskní a nic o něm nevíme. Nevíme, co se přihodilo za katastrofu (zřejmě epidemie, ale musíme dedukovat a těžko říct, proč je vše spálené), nevíme, jaký se píše rok. Dokonce nevíme ani jméno muže a chlapce, kteří jsou v knize od první stránky až do poslední. Zřejmě to má navodit větší syrovost příběhu, ale to u mě absolutně nezafungovalo. Příběh naprosto postrádá jakékoliv napětí (vyjma snad jedné trochu napínavější scény). Několikrát se objeví scény, které mají asi čtenáře zamrazit, ale v post-apo světě, kde jsou téměř všichni mrtví, mě zkrátka pár mrtvol nezaskočí, stejně tak ani kanibalismus přeživších.

Příběh by se dal shrnout do pár základních bodů, které se v knize stále opakují: vstanou, jdou, mají hlad, jdou, nají se, jdou, je jim zima, jdou, hledají cokoliv, jdou, bojí se, jdou, usnou a tak stále dokola až do samotného konce, který je tak nějak od začátku předznamenáván. O dialozích ani nemluvě, těžko je dialogy vůbec nazývat. Větu "tak jo" tam řekli tolikrát, že už jsem to očima přehlížel a v duchu ji ani nečetl. (což zapříčinilo, že jsem si ani hlavní postavy neoblíbil a většinu času jsem se nudil).

Nicméně McCarthy za tuto knihu obdržel Pullitzera, takže v ní zřejmě něco bude, něco, co mi zůstává skryto. Kniha je rozhodně pro citlivější duše, než je ta má.