Byť jsem v próze nikdy větší ambice neměl, psal jsem si pro sebe různé povídky, úvahy a vše možné. Jednou jsem profesorce literatury dal k přečtení své prvotiny. Chtěl jsem znát názor někoho erudovaného. Většina děl byly básně, ale přidal jsem k nim i povídky. A k mému překvapení profesorku zaujala mnohem více právě próza. Na víc ji zaujala pozitivně. Od té doby jsem pak přemýšlel, zda se věnovat i próze, a pak jsem si vzpomněl na můj oblíbený citát od J. Wericha:

"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je."

A bylo jasno, nač se omezovat pouze na poezii, když mě vlastní srdce táhne i k próze? A tak začala vznikat má další díla.