Když vás rodí covidoví zm**i

K sepsání tohoto rozhovoru mě přiměl příběh, který mi vyprávěla kamarádka a jenž mě poměrně šokoval. Proto jsem se rozhodl podělit se o něj s vámi. Je to příběh porodu a následných událostí, který započal dvacátého osmého ledna loňského roku na porodním oddělení nemocnice Kadaň, jež leží na severu Čech v okrese Chomutov.

Tento rozhovor jsme neuskutečnili za účelem kritiky dané nemocnice nebo tamního personálu. Ani nemá sloužit jako bezmocný výkřik do divné koronavirové doby, v níž již tři roky všichni žijeme. Já sám jsem se v Kadani narodil a co se porodního oddělení týká, je v okrese, nebál bych se říct, že i v kraji, vyhledávaným oddělením. Znám několik maminek ze sousedních měst, které zde rodili i vícekrát. Nutno říct, že v drtivé většině případů ještě před covidovým obdobím. Právě proto mě vyprávění kamarádky, která si přeje zůstat v anonymitě, což respektuji, tak překvapilo. A ptám se, jak je toto vůbec možné? A odpověď stále nepřichází a řekl bych, že ani nepřijde.

Udělejte si konečný obrázek z rozhovoru sami. Jde o autentický příběh a popis neuvěřitelných zážitků, které by se, dle mého názoru, zkrátka dít neměly.

***

Ahoj, začněme úplně od začátku. Mohla bys popsat, v jakém stavu jsi přijela do porodnice?

Ahoj, kolem osmé ráno mi začaly kontrakce. Opakovaly se zhruba každých dvacet minut. Hrozně mě vysilovaly, ale naštěstí byl se mnou přítel. Neudržela jsem v sobě ani vodu. Po každé kontrakci jsem zvracela. Když jsme volali do nemocnice, řekli nám, ať se naložím do vany s teplou vodou a pokud to nepřejde, ať si zavoláme znovu. Nepřešlo a podruhé už jsme ani nevolali. Nasedli jsme do auta a přítel mě odvezl do nemocnice. Tam jsme přijeli zhruba ve 12 hodin. Pro nás oba to bylo první dítě, takže jsme moc nevěděli, co nás čeká.

Jak probíhal tvůj příjem?

Úplně první, co si pamatuji, je výtah stlučený OSB deskami. Ten mi úplně na jistotě nepřidal, ale v pořádku nás vyvezl. Na příjmu byly dvě sestry. Jedna celkem odměřená. Taková prostě zapisovatelka a druhá alespoň mnohem příjemnější. Přítel musel čekat v čekárně u bot. Já se musela zout, což jsem nepochopila důvod, ale budiž. První, co mi udělali, byl poctivý test na covid. Měla jsem co dělat, abych nezačala znovu zvracet. Sestře jsem odevzdala svou těhotenskou kartu, ale i tak se mě na vše znovu ptala. Otázky fakt hrůza. Pak musel přijít i přítel a ptali se na jeho anamnézu. Když už to sestra zapisovatelka měla hotové, zavolala primáři, že má hotový příjem. Přítel musel opět do čekárny. Po chvilce primář přišel. Sedl si za psací stůl a na stejné otázky se mě ptal znovu. Já už měla opravdu dost. Dvakrát jsem mezitím zvracela, takže to mohlo celé trvat nějakých 40 minut. Když konečně doťukal na tom předpotopním psacím stroji svou zprávu, dali mi konečně něco na uklidnění a poslali mě na pokoj.

Než se tě zeptám, co následovalo pak, nemohu se nezeptat, jaký byl přístup personálu k tvému příteli, který s tebou celou dobu byl? Slyšel jsem i příběhy, kdy byly nastávající tatínkové dokonce vyhazovány od svých drahých poloviček. Jak to probíhalo u vás a měla bys případně nějaké rady pro tatínky v takové situaci?

Byl se mnou, pokud mu to povolili. Jinak musel čekat. Přístup personálu k němu byl takový nijaký. V podstatě nezájem. A co bych poradila? Určitě ať se tatínkové nenechají odradit a stojí si za svým. Z mého pohledu je přístup personálu k matce v přítomnosti muže o dost jiný, než bez něj.

Dobře, vraťme se nyní zpět k tobě. Jak se k tobě chovaly sestry? Snažily se ti jako prvorodičce nějak poradit? Připravit tě na to, co tě čeká?

Ta milá sestřička se přišla rozloučit. Zrovna se jim měnily směny, takže sestra zapisovatelka zmizela, ani nevím kam. Primář odešel a až do porodu jsem ho neviděla. Rady ani informace jsme bohužel nedostaly žádné. Prošly jsme sice předporodním kurzem, ale realita nakonec byla úplně jiná. Jediný pokyn byl, ať pořád chodím. Moje tělo nemělo vůbec sílu, takže se mnou musel chodit přítel. Bez něj bych to vůbec nezvládla. Kontrakce se zrychlily na zhruba po 8 minutách. Mně to přišlo, jako bych je měla nepřetržitě.

Po hodině na pokoji přišla jiná sestra. Měla jsem z ní trochu strach. Dost mi připomínala Helenu Růžičkovou ze "Slunce, seno...". Byla docela rázná a od rány, ale ve výsledku vlastně příjemná. Zkontrolovala mě. Byla jsem otevřená na čtyři až pět centimetrů. Řekla nám, ať jsem dál v teplé vodě a ať chodím. Cítila jsem, jak moje tělo pořád slábne. Kontrakce se mi rozhodily do nepravidelných cyklů. Každou hodinu mě sestra "Helena" chodila kontrolovat, ale můj stav se nijak výrazně neměnil. Kolem 16 hodiny se mi vrátilo zvracení. Nakonec do mě sestra sáhla. Až pak jsem zjistila, že to byly takzvané Hamiltonovy hmaty. Ty se dělají na vyvolání porodu a správně ho má dělat doktor. Je to pro urychlení porodu. Dnes už vím, že by tyto chvaty dělat neměly. Případně by o tom měli dopředu informovat rodičku, ale tehdy jsem o tom neměla ani ponětí. Z mého pohledu by pro mě bylo lepší, kdyby mi dali něco na posilnění těla, protože jsem byla opravdu hodně slabá. Tyhle chvaty opakovala každou hodinu při kontrole, až mi v devět hodin večer praskla voda.

A co lékař, byl se na tebe podívat, nebo se spoléhal jen na informace od sester?

Ne, primář ani žádný jiný lékař se na mě za celou dobu podívat nebyl. Vše bylo na sestrách. Vlastně jen na té jedné, co mě kontrolovala.

Kdy se rozhodlo, že už jdeš na sál? Jak jsi v tu chvíli cítila své síly? Co se ti v takové chvíli honilo hlavou?

Vůbec nevím, na co jsme čekali na pokoji, když už mi praskla voda. Ale na sál nás vzali, až když jim šel přítel říct, že už jsem úplně v háji. A co se mi honilo hlavou? Měla jsem strach, ale už jsem to chtěla mít za sebou. V životě jsem se necítila slabší.

Mohl s tebou na sál i přítel?

Ano, mohl. Dokonce ani covid test mu nedělali, čemuž se zpětně divím. Měli jsme asi štěstí, že ten zákaz otců na sále přišel o pár dní později.

Jak myslíš, že bys to zvládla, kdyby tam přítel nesměl?

Upřímně? Myslím, že bych to nezvládla. Byla jsem úplně mimo.

Jak probíhal samotný porod?

Na sál mě přivezli něco mezi desátou až půl jedenáctou večer. Přesný čas jsem nevnímala. Na sále se mnou byly pořád jen sestry a přítel. Primář nikde. Z toho jsem byla mírně překvapená, ale asi je to tak normální. Posadili mě na porodní lůžko. Teď zpětně mi vadí, že jsem neměla vůbec možnost nastavení se na optimální polohu. Nějak tomu porodu prostě zase trochu pomoci, ale jak říkám, nevěděli jsme o tom v podstatě nic a já byla polomrtvá. Stejně jako já, tak i přítel věřil sestrám. Dali mi nějaký oblbovák, nevím už ani jaký, ale moc mi nepřišlo, že by mi pomohl. Pořád jsem měla rozhozené kontrakce. Ale začalo to. Jedna sestřička byla pode mnou a kontrolovala malého. Přítel a druhá sestra mi tlačili na nohy proti mně. Aby mě sestra asi trochu uklidnila, nechala mě sáhnout si dolů, abych cítila hlavičku malého, který už chtěl ven, ale nešel skrz. Bojovali jsme spolu delší dobu.

Až pak se na sále objevil primář, který navedl sestru, ať mi při kontrakcích tlačí na břicho. Ale zřejmě byla moc jemná, protože na ní primář jen koukal. Při další kontrakci a nastřihnutí ji vystřídal a zatlačil o dost víc. Malému prošla hlavička, při další kontrakci a dalším zatlačení prošly ramínka a při té další už vyklouzl ven. Měl ale pupeční šňůru omotanou kolem nožičky a roztrhl mi pravý pysk. Hned jak byl venku, ustřihl mu primář pupeční šňůru přímo u bříška. Teď už vím, že takhle blízko by ji střihat neměl. Nezeptal se ani přítele, zda ji nechce ustřihnout sám. Přítel byl ale už také ze všeho tak vyčerpaný, že na to neměl ani pomyšlení. Mě pak začali hned šít. Malého mi vzali, omyli ho a dali mi ho na prsa. Během toho se čekalo, až vyjde placenta a mohli jsme si užít chvilku jako rodina. Primář zmizel hned po porodu. Ale moje tělo bylo tak slabé, že placenta nechtěla samovolně vyjít. Nakonec tedy museli znovu přivolat primáře i s anestezioložkou, aby mi placentu odoperovali, což se dělá v plné narkóze. Anestezioložka byla milá profesionálka, která mi snad jako jediná řekla, co budou dělat a že mě uspí. Malého dali příteli do náruče a ten s ním musel čekat v nějaké chodbičce bez oken. Vůbec mu neřekli, co se bude dít, ani jak dlouho to bude trvat. Prostě jen: "Počkejte tady." Poslední, co si pamatuju je, že mi museli rozpárat šití, které sotva udělali. Bolelo to neskutečně. Pak jsem usnula. Nevím, za jak dlouho jsem se probudila, ale dlouho to prý netrvalo. Primář už tam zas nebyl.

A kde ses probrala? Na pokoji? Přítel s malým byl kde?

Ne, ne. Probudila jsem se ještě na sále. Přítel stále čekal s malým v té chodbičce. Ptali se mě, zda zvládnu přejít na oddělení šestinedělí. To je oddělení pro rodičky. Ale nemohla jsem chodit, tak mě na pokoj převezli. Malého příteli vzali a odnesli k sestrám. Přítel musel jet domů. Na pokoj mě dovezli asi ve čtyři hodiny ráno. Myslím, že jsem hned usnula.

Takže po porodu tě dali na pokoj odpočívat. Co bylo druhý den, viděla jsi malého?

Jak jsem říkala, usnula jsem asi ve čtyři ráno a hned v šest ráno byla vizita, takže jsem ji ani moc nevnímala. Pak jsem spala. Vzbudila jsem se asi ve třináct hodin, kdy mi dovezli malého. Mně nešlo přes šití a otok vykonat malou potřebu, tak mě museli cévkovat. Bolelo to všechno jako čert. Ale aspoň jsem zvládla poslat příteli sms zprávu, jelikož on za námi už nemohl. Musel být doma. To jsme ještě nevěděli, že nás neuvidí celý týden. Malého jsem měla u sebe kvůli rozkojení. Ale úplný hřeb všeho přišel, když se pacientce vedle mě přitížilo. Udělali ji test na covid a ten vyšel pozitivní. Když jsem sestrám říkala, že tu máme několik dní dopředu podanou žádost o nadstandard, tak mi jen sdělila, že jsou plné.

Cože? To není možné přeci. A co se tedy dělo pak?

No pak mi samozřejmě dělali také test na covid, který byl negativní. Dělali test i malému, kterého píchali do paty u nohy. Také měl test negativní, ale i tak nám dali karanténu. Přítel, jak jsem říkala, za námi nemohl, ale nemohl by za námi ani tak. Prostě přišly nesmyslné restrikce. Druhý den nás rozdělili a mě dali na samotku. Malého mi pak už nenosili.

Na samotku? To zní téměř jako ve vězení. Ale tak asi lepší být na pokoji sama, než s covid pozitivní pacientkou, ne? A co tedy bylo na té izolaci? Dělali s tebou něco? Malého jsi měla u sebe? Mohl tě navštěvovat přítel? Neumím si to vůbec představit. Mohla bys, prosím, popsat, jak to probíhalo a jak dlouho jsi tam byla, než tě pustili domů?

Lepší to sice bylo, ale dali mě do pokoje, kde nechali v lednu otevřená okna bez zapnutého topení, takže zima jako blázen. Přinesli mi alespoň dva přímotopy. V sedm ráno přišla doktorka. Samozřejmě už v tom celo covid obleku, jako bych byla prašivá. I přes negativní test. Sdělila mi, že jsem v karanténě, což už jsem stejně věděla. Malého dál testovali z patičky a také byl negativní.

Dostal ale novorozeneckou žloutenku, a tak ho odvezli na dětské oddělení na záření. Vtipné ale bylo, že přítel za námi kvůli restrikcím nemohl. Já i malý jsme byly i s neustále negativními testy v karanténě a nevozili mi ho. Ale já za ním musela chodit přes celou nemocnici kvůli kojení.

Krom toho testovaní s námi nedělali absolutně nic. Kvůli té žloutence nás pouštěli o čtyři dny později, než by jinak šlo. S přítelem jsem byla v kontaktu jen přes telefon. Po nekonečném týdnu jsme mohli konečně domů.

Pane jo, takže celý týden v izolaci. Pak konečně domů, ale něco mi říká, že tím zřejmě příběh nekončí, viď?

No, bohužel nekončí. Aby nás pustili, museli jsme mít všichni, včetně přítele, který pro nás přijel, negativní test. Dělali mi výstupní ultrazvuk a dostala jsem doporučení ke gynekologovi, ke kterému bych šla i tak.

A co potom?

Po čtrnácti dnech jsem šla tedy na kontrolu. Můj gynekolog byl totálně naštvaný z toho, jak mě sešily. Je to slušný člověk a lékař. Nikdy jsem ho neviděla rozčileného, natož nadávat. Ale tam doslova řekl: "Který prase vám tohle dělalo?" Udělal mi vnitřní ultrazvuk a při něm objevil zbytek placenty. Napsal mi antibiotika a týden se mi to snažil rozehnat léky. To se ale nepodařilo, a tak jsem musela zpět do Kadaně na revizi placenty. To ale není všechno. Něco se mu nezdálo, když mi prohmatával břicho, a tak mě poslal na rentgen. A tam zjistili, že mám nalomená žebra z toho, jak mi při porodu tlačili na břicho.

To je teda síla. Takže pokud správně počítám, tak po více jak dvou týdnech od porodu jsi teprve šla na revizi, kvůli vyndání zbytku placenty?

Počítáš moc správně, no.

A jak probíhalo přijetí k té revizi? Určitě si tě museli ještě pamatovat, ne? Jak dlouho trvalo, než tě vzali na operaci? Bylo to alespoň hned?

Přijetí probíhalo stejně, s prominutím, idiotsky jako při porodu. Jednak si mě nepamatovali a navíc se nás zase ptali na všechny nesmyslné otázky, na které už tam měli odpovědi napsané. Hned to vůbec nebylo. Nejvíc mě překvapilo, že v čekárně nás bylo pět maminek a z toho jsme šli tři na revizi placenty. Musím říct, že jsem byla dost naštvaná.

A co malý, mohla jsi ho mít s sebou?

No, musela jsem jim zavolat, že se mnou pojede i malý. Kojila jsem, měla jsem dostatek mléka a prostě ho neodstavím po třech týdnech, protože to oni udělali špatně. Jejich přístup byl takový, jakože je tím obtěžuju a proč nezůstane doma s tátou, tak jsem jim řekla, že asi proto, že otec nemá prsa. Tak tedy svolili.

Dobře, takže jsi ho měla u sebe. Kam ho dali, když jsi šla na operaci? Nebo si ho musel vzít přítel?

Měla jsem malého na pokoji u sebe a byla jsem domluvená se sestrami, že až půjdu na operaci, tak si ho vezmou k sobě. Ale přijeli pro mě tak rychle, že malý zůstal plačící sám v pokoji. Nevím, jak dlouho ho tam nechali.

To je opravdu neuvěřitelné. Sám? Vážně? A co bylo, když ses probudila po operaci?

Když jsem se probudila, tak jsem slyšela malého, jak plakal u sester, takže si ho nakonec vzaly. Naštěstí tam byla ochotná sestřička, která chodila s malým po chodbě. Já se probudila, nejsem si úplně jistá, zda přivázaná, něco tam ale bylo, protože jsem se nemohla hnout a na sesterský zvonek jsem nedosáhla. Nechali opět otevřené okno, takže tam byla příšerná zima. Volat jsem nemohla, protože mě při operaci zaintubovali a neměla jsem hlas. Tak jsem čekala, až někdo přijde. Vůbec jsem nevěděla, co se bude dít dál. Jedna sestra mě pak odvázala, ale neřekla mi absolutně nic. To, že půjdu domů druhý den, jsem zjistila až večer, když mi donesli večeři. Druhý den ráno se na mě byla v rámci vizity podívat doktorka. Jinak jsem personál v podstatě neviděla. Až když mě propouštěli.

Takže ses konečně po téměř třech týdnech strastí dostala do klidu domova. Nemůžu se nezeptat, ačkoliv odpověď tuším. Kdybys v budoucnu rodila podruhé, bylo by to opět v kadaňské porodnici?

Můžu ti říct, že určitě ne. Před tím jsem neměla téměř žádné informace. Teď, s odstupem skoro rok a tři čtvrtě mám informací mnohem více a vidím spoustu věcí, které byly špatně, a myslím, že teď už bych to neustála. Ta nevědomost byla vlastně ku prospěchu.

To je skutečně neuvěřitelný příběh. Alespoň tedy minimálně z mého pohledu. Chtěla bys říct pár slov závěrem?

Mrzí mě, že to bylo právě takhle. Že takhle vstoupila do světa moje největší láska. Jsem člověk, který se snaží brát život s radostí a úsměvem a i na samotce, když jsem si psala se svou nejlepší kamarádkou, tak se mi smála, že i přesto všechno, co se stalo, bych chtěla druhé dítě. Bylo to šílené, děsivé a velmi neosobní. Když za mnou chodily sestry v gumácích, skafandru. Doktoři jen ráno a kontrola na pár minut, a poslouchala jsem: "To je ta v izolaci...", tak to bylo hodně bolestivé. A přesto mě, jak jsem již říkala, nechali chodit až na dětské oddělení. Sama bych to nikdy nezvládla. Jsem vděčná, že je můj přítel takový, jaký je a že mám přátele, kteří i na tu dálku byly neustále se mnou. I po té době o tom s přítelem mluvíme a i on si nese své trauma. Nejsem jediná s podobnými zkušenostmi a to mě děsí.

***

ZÁVĚREM:

Osobně musím říct, že se mi celý příběh jeví jako naprosto šílený. A osobní povídání s kamarádkou, které i po té době tečou slzy z očí, je mnohem silnější než jen přepis. Ale i tak jsem cítil, že je třeba rozhovor uskutečnit a sepsat. Jak píši již v úvodu, důvodem není kritika nemocnice ani jednotlivců. Toto interview by mělo posloužit spíše jako varování pro ostatní, aby věděli, co vše je také možné. A hlavně, některé věci by se pod koberec zametat neměly.

Název "Když vás rodí, covidoví zm**i" je zcela záměrný, jelikož z mého pohledu a dle mého názoru je právě ta imbecilita, kterou způsobila nesmyslná nařízení absolutně postrádající logiku právě tím důvodem, proč téměř vše, co nemuselo, bylo špatně. Vše je jen o lidech, jejich přístupu a jejich zodpovědnosti. A tady by stačil jen trochu lidštější přístup většiny zúčastněných.

Covid, necovid.